Pracovní verze. Texty a nahrávky nejsou konečné.

Zastavení 02

Přemysl II. Velkopolský

Socha králePark R. Kaczorowskiego, naproti nádraží

Ve zkratce

Tato část se připravuje.

Celý příběh

Nahrávka se připravuje.

Text nahrávky

Tady mě máte: Přemysl II. Velkopolský, z Boží milosti král polský, kníže poznaňský, sandoměřský, kališský, pomořanský... uf, bylo toho dost. Ale pro vás je nejdůležitější, že jsem to byl já, kdo si v roce 1295 právě tady, v Gniezně, nasadil na hlavu skutečnou, plnoprávnou královskou korunu. Poprvé po více než dvou stech letech údělného rozdrobení.

Můj příběh je hotový scénář na hollywoodský thriller. Narodil jsem se v roce 1257 jako pohrobek, to znamená, že můj táta Přemysl I. zemřel několik měsíců před mým narozením. Vychovával mě strýc, Boleslav Pobožný. Odmala mi vtloukali do hlavy jedno: Polsko je rozbité na malé kousky a my, Velkopolané, to všechno musíme slepit v jeden celek. Když jsem dospěl, usoudil jsem, že potřebujeme silný symbol, kolem kterého se sjednotí všichni Poláci. Byl jsem to právě já, kdo jako první začal oficiálně používat korunovaného Bílého orla jako znak celého státu. Nechal jsem ho vyrýt na svou majestátní pečeť s nápisem, který v překladu zněl: „Sám Bůh vrátil Polákům vítězná znamení.“ Takže pokaždé, když se dnes podíváte na polský státní znak, zamáváte vlajkou nebo mrknete do pasu, můžete mi poděkovat.

V politice jsem dbal na spojenectví. Když zemřel můj přítel Mestvín II., odkázal mi Gdaňské Pomoří. Velkopolsko najednou získalo přístup k moři. Stříbra jako Václav II. jsem možná neměl, ale zato jsem měl hlavu na správném místě. No dobře, je čas na drby. Mou první ženou byla meklenburská kněžna Ludgarda. Hezké děvče, ale za deset let manželství mi nedala vytouženého syna a dědice. A najednou v roce 1283 Ludgarda zemřela za podivných okolností… Kronikáři, hlavně ti, kteří mě neměli rádi, šeptali, že jsem ji dal uškrtit, abych se mohl oženit s vrstevnicí, která mi dá děti. Je to pravda? Historici se přou dodnes. Já jen řeknu, že mám čisté svědomí… no, celkem, ale nálepka „Modrovouse“ se za mnou táhla léta.

Ani s další ženou, Markétou, jsem to neměl lehké, a mou jedinou dědičkou se stala dcera Eliška Rejčka, kterou si pak, ironií osudu, vzal už zmíněný Václav II. Ale pojďme k věci. Pamatuju si to přesně: 26. června 1295, neděle, vedro, a ve zdejší katedrále v Gniezně dav hustý jako při otevření nové krčmy. Můj věrný druh, arcibiskup Jakub Świnka, ten samý, který později z rozumu korunoval Václava, mi vkládá korunu na hlavu. Byl to šok pro celou Evropu. Přes dvě století bylo Polsko jen hromádkou hašteřivých knížectví, a najednou se objevím já, král polský.

Království bylo oficiálně vzkříšeno právě na této zemi. Škoda jen, že moje vláda trvala kratší dobu než školní rok... Moje náhlá moc se sousedům vůbec nelíbila, hlavně braniborským markrabatům. Usoudili, že silný král v Polsku je pro ně špatný obchod. Začátkem února 1296, v masopustu, jsem si zajel odpočinout do Rogoźna nedaleko Gniezna. K ránu, když všichni po veselici ještě tvrdě spali, přepadli město braniborští biřici. Jak to vypadalo? Bránil jsem se jako lev a byl jsem těžce raněn. Útočníci mě hodili na koně, chtěli mě unést. Jenže jsem tak silně krvácel, že jsem zdržoval jejich útěk. Kousek za městem jim došlo, že je pronásledovatelé každou chvíli dostihnou. Zabili mě tedy na cestě a tělo nechali ležet ve sněhu. Jako král jsem vládl pouhých 7 měsíců a 12 dní. Tady, v Gniezně, začala pro Polsko nová éra. Ukázal jsem Vladislavu Lokýtkovi a Kazimíru Velikému, že nemožné je možné a že Polsko se dá sjednotit.

Všechna zastavení