Zastavení 04
Měšek II.
Ve zkratce
Tato část se připravuje.
Celý příběh
Nahrávka se připravuje.
Text nahrávky
Jmenuji se Měšek, druhý toho jména v dynastii Piastovců, a můj příběh, byť krátký a bouřlivý, ať zůstane svědectvím o tom, jak křehké bývá královské štěstí. Narodil jsem se jako syn Boleslava Chrabrého a jeho ženy Emnildy. Vyrůstal jsem a sledoval dílo svého otce, velkého válečníka a budovatele státu. Přestože jsem měl staršího bratra Bezpryma, otec rozhodl, že tíha koruny jednou spočine právě na mně. Proto mě vychovávali přísně, učili mě jazyky, právo a válečné umění. Chtěl jsem se otci vyrovnat, a možná ho dokonce předčit. Osud však rozhodl jinak.
Když jsem se po otcově smrti v roce 1025 ujal vlády, bylo království silné, ale plné společenského napětí, které zčásti vyplývalo z dosavadní politiky. Sousedé na nás hleděli se strachem a se závistí a uvnitř země rostly ambice velmožů, které otec držel pevnou rukou. Přesto jsem se zpočátku snažil vládnout moudře. Vedl jsem diplomacii, udržoval křesťanský řád, staral se o rozvoj hradišť. Jako polský král, protože ano, korunován jsem byl koncem roku 1025, jsem měl pocit, že pokračuji v poslání, které započal už můj děd, Měšek I.
Ale království, které jsem zdědil, bylo spíš zdánlivé než pevné. Sousedé si brousili zuby na naše území, a tak jsem se rozhodl, abych ukázal svou sílu, uspořádat výpravy, mimo jiné do Saska. To se však časem obrátilo proti mně, protože začaly nájezdy z Německa, z Čech a také z Rusi, která rovněž hledala svůj vliv. V důsledku toho jsem ztratil část Slezska, a co hůř, podporu mnoha velmožů, což přispělo ke zmatkům uvnitř země. Moje moc se začala drolit. Tehdy, bylo to v roce 1031, se nečekaně objevil můj bratr Bezprym, který se rozhodl zaujmout mé místo za každou cenu, nejspíš s využitím síly a vlivu ruských knížat. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem byl zaměstnán záchranou státu. Ve snaze vyhnout se porážce jsem se rozhodl uprchnout do Čech, které mi stejně nebyly nakloněny. Nečekal jsem mnoho, ale netušil jsem, že budu tak ponížen: uvěznili mě a vykastrovali, a udělali ze mě zlomeného člověka. Když jsem se po Bezprymově smrti vrátil do země, bylo to v roce 1032, už jsem nebyl tím samým vládcem. Nedokázal jsem stát ovládnout. Království se rozpadlo na části a já, kdysi korunovaný vládce, jsem se musel smířit s titulem knížete.
Nakonec jsem uzavřel mír s německým císařem Konrádem II. Moje práva byla uznána, ale vzdal jsem se koruny, které se ostatně už dříve zbavil Bezprym. Někdo říká, že to byla zbabělost. Já si ale myslím, že to byl střízlivý úsudek. Polsko potřebovalo klid, protože už tehdy začínaly společenské nepokoje. Přestože jsem dělal, co jsem mohl, sklonek mého života byl časem hořkosti. Viděl jsem, jak se otcovo dílo rozpadá v prach a jak stále mladý stát upadá do chaosu. Bohužel jsem to nezvládl.
Z tohoto světa jsem odešel v květnu 1034. Zanechal jsem po sobě potomky, a proto jsem věřil, že moje piastovská linie přetrvá a že se možná nástupci podaří získat zpět nejen čest rodu, ale i obnovit stát. Nebylo to snadné. Došlo k takzvané pohanské reakci a později k lidovému povstání, které v roce 1038 vyústilo ve vpád českého knížete Břetislava I. do naší země. Vyplenil a vypálil všechna hradiště, včetně Gniezna. Můj syn Kazimír, později zvaný Obnovitel, teprve časem dokázal pozvednout stát z úpadku, i když mu zůstal titul knížete.
Tak končí mé svědectví. Netoužím po ospravedlnění ani po chvále. Chci jen, aby se pamatovalo, že i král může být jen člověk, zapletený do své doby, do svého osudu a do vlastních slabostí. V mém životě se velké naděje proplétaly s porážkou a sláva s pádem. A možná právě v tom se skrývá skutečné poučení pro budoucí pokolení.