Pracovní verze. Texty a nahrávky nejsou konečné.

Zastavení 12

Králík Železničář

Postava králíkaParčík u ulic Pocztowa a Chrobrego

Ve zkratce

Tato část se připravuje.

Celý příběh

Nahrávka se připravuje.

Text nahrávky

Tvrzení, které občas zaznívá v Gniezně, že město bylo přes sto let městem železničářů, není v žádném případě nadsázka! Zdejší obyvatelé se přinejmenším od poloviny XIX. století snažili, aby železnice, která se rozrůstala po Velkopolsku, dorazila i sem. Obrovské úsilí do toho vložil tehdejší purkmistr města Franciszek Machatius. Intervenovalo se dokonce u samotného Fridricha Viléma IV., pruského krále. Nakonec vláda souhlasila, že Gniezno bude železnými drahami připojeno k velkému železničnímu systému. Městem vedla trať Poznań, Bydgoszcz, Toruń, otevřená v roce 1872. Pouhé tři roky nato dorazily do města koleje další trati, z Oleśnice, které v dalších letech pokračovaly do Nakła. Gniezno se tak jako uzlová stanice stalo důležitým bodem na železniční mapě Německé říše. Právě tehdy se Gniezno stalo městem železničářů, a to díky výstavbě nezbytné infrastruktury podél kolejí, například nákladního a osobního nádraží, výtopny, správních budov, překládacích ramp a skladů.

Do města přišly stovky nových pracovníků, železničářů a administrativních úředníků. V té době byli dobře placení a bydleli v reprezentativních bytech v činžovních domech, třeba v ulici Cierpięgi. V adresáři z roku 1904 je zaznamenáno, že zde bydleli lidé takových profesí jako posunovací mistr, brzdař, výhybkář, vlakvedoucí, staniční asistent nebo topič lokomotivy. Příkladem železničářské bytové výstavby je také kolonie domů železničních dělníků na druhé straně ulice. Postaveny byly v letech 1906-1910. Vlakem také poprvé po získání nezávislosti přijel do Gniezna Józef Piłsudski. 27. října 1919 přivítali na nádraží Náčelníka státu představitelé městských úřadů, vojáci a starosta okresu.

Železnice přivážela do Gniezna veškeré zboží a výrobky důležité pro obyvatele a pro průmyslové závody, které kolem rostly, nezbytné suroviny. Opačným směrem umožňovala prodej a vývoz zdejších výrobků, třeba z místních koželuhoven nebo cukrovaru. Osobní doprava zase umožňovala obyvatelům Gniezna cestovat a navazovat obchodní kontakty a opačným směrem zajišťovala rychlý příjezd zvídavých a pracovitých lidí do Gniezna, kteří tu nacházeli práci nebo rozvíjeli vlastní podnikání. Dalšími významnými železničními investicemi, které jen upevnily roli tohoto odvětví dopravy a průmyslu ve městě, byla postupná rozšiřování stanice a výtopny a výstavba sítě úzkorozchodné železnice kolem Gniezna.

Už v roce 1901 se do vějířových hal vešlo celých 28 parních lokomotiv, takže výtopna byla jednou z největších ve Velkopolsku. Tím to ale neskončilo. Stavební program s krycím názvem „Otto“, zahájený německým okupantem v roce 1940, měl mimo jiné rozšířit železniční tratě na ose západ–východ v souvislosti s Hitlerovým rozhodnutím zaútočit na SSSR. Tento program, financovaný obrovskými prostředky, zahrnul i trať vedoucí přes Gniezno. Právě tady se měla udržovat a opravovat vozidla mířící na severní frontu. Stavba trvala pouhé tři roky a odhaduje se, že na ní denně pracovalo celých 1000 dělníků, z toho 300 Židů na nucených pracích. Areál se téměř celý dochoval dodnes a představuje technická řešení, která jsou v evropském měřítku výjimečná. Objekt je možné navštívit.

Pozornost si zaslouží také Hnězdenská úzkorozchodná dráha. Vznikla v roce 1883 a zpočátku měla průmyslový charakter, spojený s obsluhou zdejšího cukrovaru a dopravou cukrové řepy ze statků a hospodářství ležících jihovýchodně od města. Postupem let se její síť rozšiřovala a zavedla se na ní i osobní doprava. Od roku 1911 se dalo z Gniezna dojet po úzkých kolejích až k hraničnímu přechodu mezi pruským a ruským záborem v Anastazewě. Trasa po kolejích měřila téměř 38 km. Hnězdenská úzkorozchodná dráha funguje turisticky dodnes, i když v omezeném rozsahu, do stanice Jelonek na okraji Gniezna.

Všechna zastavení