Zastavení 01
Václav II.
Ve zkratce
Tato část se připravuje.
Celý příběh
Nahrávka se připravuje.
Text nahrávky
Narodil jsem se v roce 1271 a věřte mi, moje dětství se pohádce o princích ani trochu nepodobalo. Můj táta, Přemysl Otakar II., byl mocný, říkali mu král železný a zlatý, ale padl na bojišti, když mi bylo pouhých 7 let.
Místo bezstarostného hraní jsem se dostal do „péče“ svého bratrance Oty Dlouhého Braniborského, který mě zavřel na hradě a držel mě skoro jako vězně. Z toho věčného zavření a stresu jsem dostal příšernou ailurofobii, tedy… panicky jsem se bál koček! Ano, já, budoucí král dvou mocných států, jsem při pohledu na malé předoucí koťátko dostával husí kůži! A k tomu jsem se panicky bál bouřky. No co, nikdo není dokonalý.
Když jsem se konečně jako dospívající vrátil do Prahy, musel jsem vzít všechno do svých rukou. A víte co? Ukázalo se, že na to mám buňky. Měl jsem totiž dvě věci, které tehdejším polským údělným knížatům chyběly: hory stříbra a talent pro diplomacii. V Kutné Hoře v Čechách jsme objevili obrovská ložiska stříbra. Začal jsem razit slavné pražské groše, měnu tak silnou, že se stala „eurem“ středověké Evropy. Když má člověk plnou pokladnici, najednou jsou k němu všichni kolem velmi přátelští, a v Polsku tehdy vládl strašný zmatek, údělné rozdrobení. Každý kníže chtěl vládnout, ale nikomu se to nedařilo.
Po tragické smrti Přemysla II. Velkopolského, který se korunoval v Gniezně přede mnou, jsem vstoupil do hry. Politické sňatky, trochu vojska, dost peněz a najednou se ukázalo, že jsem nejlepší kandidát na trůn. V srpnu roku 1300 jsem s celým průvodem hodnostářů a dvořanů přijel sem, do Gniezna. Hnězdenská arcidiecéze a zdejší katedrála už leccos viděly, ale moje korunovace byla skutečná senzace. Arcibiskup Jakub Świnka mi vložil na hlavu polskou korunu z ryzího zlata. Pošeptám vám to jen tak mezi námi: i když Jakub Świnka s korunovací souhlasil, prý Čechy moc nemusel a uměl nám od plic zaklít polsky. Ale obchod je obchod, království potřebovalo silného vládce a já uměl udělat pořádek. Vím, že v polských učebnicích dějepisu mě někdy považují za „cizince“. Ale buďme spravedliví! Co jsem po sobě zanechal? Třeba instituci starostů, pražský groš a rozvoj měst. Od té doby byli starostové úředníky, kteří dohlíželi na pořádek, vybírali daně, stíhali lapky, a najednou bylo na cestách bezpečno; a obchodníci díky grošům, které jsem zavedl a jejichž jméno používáte dodnes, konečně věděli, čím platit, a skončily podvody s váhou mincí!
A v soukromí? Nebyl jsem jen bezcitný politik. Miloval jsem umění. Dokonce jsem psal milostné básně... Na vrcholu moci jsem vládl Čechám a Polsku a pro svého syna, Václava III., jsem získal ještě uherskou korunu. Naše říše sahala od Baltu až k Dunaji. Na kluka, který se jako dítě bál vlastního stínu, to vůbec není špatné, že?
Bohužel mi byl souzen jen krátký příběh. Onemocněl jsem tuberkulózou a zemřel jsem v Praze v roce 1305, bylo mi pouhých 34 let. Můj syn byl brzy nato zavražděn, a tak skončila moc Přemyslovců. Polskou korunu tehdy převzal ten prcek, Vladislav Lokýtek. Až se budete procházet po Gniezně, vzpomeňte si občas na českého krále, který na chvíli spojil naše země.
A nakonec vám prozradím ještě jedno tajemství: kdo se dotkne groše v mé levé ruce, toho čeká velké bohatství. Nikomu to neříkejte, štědrý jsem jen k obyvatelům Gniezna a ke všem jejich hostům.