Zastavení 18
Králík Velkopolský Povstalec
Ve zkratce
Tato část se připravuje.
Celý příběh
Nahrávka se připravuje.
Text nahrávky
Pssst, neviděl jsi tu nějakého pruského žoldáka? Vracím se ke kasárnám pěchoty po šarvátce s Němci, která se odehrála ve Zdziechowě nedaleko Gniezna. Hned ti všechno povím.
Nepředstavil jsem se: jsem Králík Velkopolský Povstalec, v ruce mám pušku a na sobě pruskou uniformu s polskou kokardou. Rozhodl jsem se chopit zbraně, stejně jako mnoho dalších Poláků, kteří už mají německého uchvatitele dost, a chceme získat zpět nezávislost. Celé Polsko každý rok slaví Národní svátek nezávislosti, který symbolicky připomíná 11. listopad 1918, kdy Józef Piłsudski převzal velení nad obnovenou polskou armádou a byla odzbrojena německá varšavská posádka, čímž bylo osvobozeno naše hlavní město. Ale Velkopolsko bylo ještě několik týdnů pod záborem, a proto jsme se rozhodli využít příležitost, jakmile se naskytne.
Proč jsme chtěli nezávislost? Představ si to. Je rok 1918. My, Velkopolané, jsme už léta vystaveni germanizaci. Nutí nás mluvit na úřadech jen německy, učit se jen v němčině, a co víc, nesmíme se ani učit modlitby v polštině! Slyšel jsi o dětech z Wrześni? To byl skandál, o kterém se mluvilo v celé Evropě, protože děti bili jejich učitelé za to, že během vyučování kladly odpor. V Gniezně se v roce 1901 konal proces proti jejich rodičům, kteří se postavili německým nařízením. A to není všechno. V roce 1918 nejsou v městské radě Gniezna žádní Poláci a navíc se celé okolí zalidňuje osadníky, které sem léta přivážejí z hloubi Německa. V takových poměrech jsme dospívali, ale nakonec jsme se chopili zbraní, protože už toho máme dost: chceme patřit k Polsku, které se po letech záborů obnovuje.
26. prosince 1918 přijel do Poznaně Ignacy Jan Paderewski, náš velký skladatel a klavírista, ale především vynikající vlastenec. Jeho projev z balkonu hotelu „Bazar“ polské obyvatele města tak elektrizoval, že den nato vypukly nepokoje, které přerostly v pouliční boje mezi Poznaňany a pruskou armádou. Tak začalo povstání, které se brzy rozlilo po celém Velkopolsku. Jeho jiskra dorazila do Gniezna pozdě odpoledne 28. prosince 1918.
Do Gniezna přijel z Poznaně vyslanec, který nás zmobilizoval k akci. Rozhodli jsme se začít obsazováním nejdůležitějších úřadů, abychom zajistili spojení s ostatními městy, která se k povstání přidala. Dobyli jsme poštu a nádraží. Nejdůležitější však byla kasárna pěchoty. Němečtí vojáci však zůstali nečinní, protože války už měli dost. Předali nám jednotku bez boje. Totéž se stalo s kasárnami dragounů, které stály u silnice na Wrześni.
Ne všechno šlo hladce. Těsně před Silvestrem 1918 přitáhli Němci ke Gnieznu oddíl, který se usadil ve vsi Zdziechowa, 5 kilometrů severně od města. Chystali útok, ale to my jsme je překvapili a obklíčili ves, v čemž nám pomohl podpůrný oddíl, který přišel z Wrześni. Přestože Němci měli dělostřelectvo, a tím nad námi jistou převahu, rozhodli se vzdát. Při šarvátce padl jen jeden povstalec, rodák z Wrześni, Wincenty Dondajewski. Po osvobození okolí Gniezna se místní oddíly později účastnily bojů na Kujavsku, kde padlo několik desítek obyvatel našeho okresu.
Dnes v Gniezně slavíme nezávislost dvakrát: symbolicky, stejně jako v celé zemi, tedy 11. listopadu, ale nesmírně důležitým dnem je také každoroční připomínka 28. prosince, kdy obyvatelé osvobodili své vlastní město, a to bez krveprolití.
Dobře, nemá cenu ztrácet čas povídáním, je třeba jednat dál. Jdu ke kasárnám, které jsou tady nedaleko, protože se tam prý ještě potuluje nějaký Králík Pruský Voják. To je asi poslední z těch, které je třeba odzbrojit.